Zvukové ukázky diferenčních hláskových jevů: obalované l (u̯)

Informátor: Potom, jag začali komunisté, tož zaséj došli a zaséj taťíčka tahli, abi podepsali jé ze dé, zaku̯ádali jé ze dé v Bánovje, abi podepsali drušstvo. Protože oňi rozumňeli kravám a choďili po ludoch tak telit, gdo, gde sa ťeško teliu̯a kráva. Toš skrátka mňeli ten dobitek rát. A oňi to nepodepsali, že tam nepújdú do drušstva, protože druzí majú koňe a veliké hospodářství, a mi sme mňeli pár mňeřic, a uš pújdeme do drušstva? A toš: „Tak ťa zlikvidujem.“ A mi sme tomu nevjeřili. A skutečňe to, mislim dvakrát‿třikrád večer u náz bili, co toho taťíčka přemúvali.

Explorátor: Co se fšecko peklo?
Informátor: Co?
Explorátor: Co fšecko se peklo doma? Jako třeba koláčki nebo…
Informátor: No, no, to še p’eku̯o, kou̯oče, babofk’i a, a, a koblišk’i a fšecko. No, jag byu̯y to Velikonoce, to potym, dyš to byu̯o tak’i f tym V’elkym tydňu, to byu̯o ty koblišk’i, ty krepľik’i, to še p’eku̯o na ty šv’ynta, aby byu̯o, no, a, a tak’igo coši. No, a na, na gody, na gody še p’eku̯o ta, žez, fšecko, ale zaž ňebyu̯o ňim*, že ňim’au̯o by [b’ez] na gody, aby byu̯o fšecko, že mušeu̯o byt, co je v’epřove abo tak. Bo že kursky ňi, bo že kury rosforfruju fšecko. Tagže indy tak’i v’epřove a to, no. A zaz na V’elka nodz zase byu̯ uš čirstvy post, tak‿kteři dejak’i abo u̯oli u̯oko abo rybym abo coši a tak. No, a na V’ilijym ta ryba byu̯a, to my m’eli: chlyb ze solum, chlyb ze sorum, tynə, masu̯o domove a s[y]ru rozdrobjuny, teš s chlebym a opu̯atek z m’odym. No, a potym groch, groch tak’i na, na to, groch. A to byu̯ chľyb ze solum, to a teras potym byu̯y kou̯oče, herbata a jakyši ovoc. Jakyši ovoc, še žane ňekupovau̯o, to fšecko byu̯y domove u̯ovoce, grušk’i a fšecko, to byu̯o fšecko domove, še rob’iu̯y marmulady, fšecko, fšecko. Tady šu̯o fšecko. Jago to, še, ja še pytum moji zeť. Uno pravi: „Lank*, starko, bedžeš co zavařovadž?“ Ja pravim: „No, coši [b, jag m’i] nagotuječe sklunk’i a to. Tož [vum], co ši na [dum vy] přiňešeče, to vum [vrato] i vy, vy se to potym dače do sklunek i, i to, no.“ „Tož dobre, starko.“ Bo to, m, to. Abo dyňe, to nakrajym, bo rynce ešče jako tako, a bo uny m’i pumogum dyňe kroč, nazavařujymy dyňi. Co jinym mog’im, co domov’e t* zavařiľi. A inači, inači: „Ale starko, še f sklep’e kup’i. Je mo tyš.“ Bo f sklep’e je, za ňeco p’iňondz, ale bedže tak furt?

Informátor: Krávi sem aji dójiu̯a a, a # prasatom dávau̯a. A, a jesi to pospomi*, pospomi*, mňe sa to, víte, pl*, plete, tag a, a husi sme mjeli, husi. A jako holka školačka, to sme pásli a to náz biu̯o víc. Jako s toho našeho konca ešče, ešče tri bili. A také ti husi. A to sme v drahách tam. Mi zme bili, trochu ňíž bívali. A tam v drahách, to biu̯o také široké, tráva tám biu̯a. Enom po bokoh biu̯o pole, tak to sme moseli dávat pozor, abi ti husi tam nevlézli do toho obilí nebo neco. To, # d*, depak, to sme si nemohli dovolit, a[b]isme seďeli. Tam bili také svahi, také tag jak po ten stúl. A tam sme seďeli a spívali. No, toš to sme sa neomezovali neak. A to kolikrád diš # sem šu̯a do opchodu nebo negde a neaká teťička [ňa] potkali, dicki: „Ďefčički, vi tak pjekňe spíváte.“ Je, je, jej, misim do pul, do puli ďeďini to čuli. Toš sme tag bili zviku̯é, no, ano.

Explorátor: Já bich se ešťe zeptal ohledňe toho nářečí tadi. Takové to „po našimu“ se říká, tak to vlastňe se tíká tadi celé té oblasťi p*, podél ťeh hraňic, vlastňe aš, aš [2]…
Informátor: Toho Ťešynskeho S*, to, Ťešynske Slesko.
Explorátor: Ano.
Informátor: Ale, ale je to takove troške inakše, my o tym muv’ili ešče z Litkum přet, dyž zme se potkali. Prtože # jak sum rodźiny, kaj třeba dźecka chodźiu̯y do polsk’i škou̯y zakladňi, a nebo třeba Češy, my to mume teš tag z Litkum to a my uš s, o tym prav’ili, že to po našymu je podle tego, jako se mu*, dyš s, dyž muv’ili třeba doma. Nebo chodźili do polsk’ich škuu̯, tak do tego po našymu se v’yncy třeba fku̯odajum jakśi polsk’i vyrazy. Dešto my jak chodźili do česk’i škou̯y – to śće se mok fšymnuď, že jo ňikery tam česk’i su̯ovo jak’iśi dum – my uš pou*, použyvali česk’i su̯ovo. A nebo se kupe použyvau̯y ňym’eck’i. Bo tu byu̯y ty vlivy, tagže ňemčyna, Su̯ovjocy tu m’eškal’i. Takove, že my třeba řekli, „ideme na banhof“, nadraži, že? Nebo tak’i záclóna, gdośi, gdośi použyvou̯ „firanka“, my, našy mu̯uvili „forhank“, „po*, ić pov’eśić forhang’i“. Takove ty drobne ty, ty, tak’i ty rozďily už byu̯y. Nebo „idź mydź garce“ nebo „pomyj kšyr“ se muviu̯o, takove vjecy. Co ešče byu̯y tak’i? To se… Použyvau̯o se dość, možna to byu̯y tak’i skomoleňiny uš tych ňym’eck’ich vyra*… Ale použyvau̯o se to a jo byh řeku̯a, že se to použyvo ešče, gdo ešče tag mu̯uvi po našymu, tak se to použyvo furt.

Informátor: Mňeli, stařečké mňeli koňe, krávi. Mňeli sme dokonca i koze, si pamatuju. Á vim, že jich jako maminka s taťinkem prodali, a tak si jich ten kupec odváďau̯ jako [1]. A já sem strašňe tehdi vim, že sem sa na ňih zu̯*, zu̯obiu̯a, protože mi sme si ti koze naučili… Každá sme mjeli svoju, bili sme vlasňe tehdi dvje enom ze sestrú. A taže sme si ti kozenki jagdiš naučili, abi šli za nama a fšecko ďeu̯ali. Tagže tajak, jak sme si naučili aji husi aji kačeni a šecko, diš sme na ňe zavou̯ali, tag oňi prosťe za nama šli, tagže tito koze také a šecko, tak… No, a, a vim, že sme mňeli stařečké, protože sme mňeli vlasňe tu hospodářskú budovu, že to teda biu̯ chléf a biu̯a maštal. A za tem biu̯ dicki hnojisko ešťe a v dalš* zahrada pokračovau̯a. Až vzadu to končiu̯o stodolú, do které sa vlasňe, kam sa voziu̯ veškeré, tá úroda a jako uku̯ádau̯o šecko. Sklep sme mjeli vlasňe pod barákem, tagže sa to dávau̯o aji diš pod barák. A [nekv*] erteple, diš se vikopali. Á řepa, tá se dávau̯a aji diž do prízňe. Ale take sa to dávau̯o aji, aji do sklepa. No, a tam potom s tej maštale vlasňe, f té maštali bili ti ko*, bili koňe, bila kráva. A mjeu̯a telátko. To si pamatuju, že sem sa s ňím hrála. To telátko mja zhoďiu̯o a já sem ležeu̯a pod ňím a ono stálo stálo nade mnú. Sme sa nepohli aňi jed[ən], aňi jeden. To si pamatuju, takovú mám spomínku z ďectví, diž jako dozd mau̯o. Ale potom vlasňe s, to sa zrušiu̯o, protože začu̯o drušstvo. Tagže oňi vlasňe aji ti krávi sa šecko museu̯o tag neag odevzdat. Tagže si to pamatuju. Vlasňe toto biu̯o negdi f tem osmapadesátém, f tích šedesátíh rokách. Tagže to uš, já sem mjeu̯a tich šes sedm rokú, tagže to si dobře pamatuju. A uš sme, potom vlasňe nám zustau̯ enom ten chléf. A tam sme mjeli teda jako prasata, kačeni, husi, slepice. To sa tag neak pjestovalo. A ti králíci.

Explorátor: A co se tag ješťe dříf peklo nebo vařilo, co se třeba už‿že se dneska tolig neďelá?
Informátor: No, to byu̯y brutfaňok, gau̯ušk’i, žymjok’i z mlykym alebo z b*, # s kyškum nebo š čim uš tam. No, bryja še vařyu̯a, to byu̯a tako ovocno polyfka, šlyfk’i, japka a šmetunkum še to zaluu̯o. No, a to še jadu̯o, žym’ok‿ku temu i. A furd dou̯okou̯a, furt! Žodne řysk’i aňi tamto, to vubec. Jo po pyrši roz v žyvoče, jag žem uš chodžyu̯ do škou̯y, žeh jot pomeranč. Jo ňev’edžeu̯, co to je. My m’eli tak’i ty, # tu chemije, tam ty ž*, ty za*, žaby, pulce a tak’i rostliny rozmajite a učytelka naz učyu̯a. A una chodžyu̯a na objedy do hotela a dostau̯a pomeranč ku tymu objedu. A potym jo še jy pytou̯, že: „A to je co?“ Na to pomeranč. A una prav’i: „Ty to ňev’iš, co to je?“ Ja poam: „Tož ňev’im, no.“ Ta jag ďecka fšeck’i pošu̯y ze škou̯y, tag m’e zavou̯au̯a a prav’i: „Zjeť se to pomerandž, abyž v’edžeu̯ jako to.“ Jo to zjodau̯ i f tom skurum, bo ja ňev’edžeu̯, že t[e] mo šupač. M’e s tego tag bolou̯ žou̯undek! Byu̯o to dobre, ale, ale ta skura m’i jako ňezrobiu̯a do*… Tagže po pyrši roz žech jot pomerandž a ešče m’i byu̯o š, s ňi zu̯e. Mama ňimjau̯a na bumbuny lebo coši ješi. Jenom k’edy jedyn bumbun abo jak’iši p’erňičk’i. Ňebyu̯o. To byu̯a bjeda kejši. K’ery chodžyu̯ do roboty do, do Třinca, do železareň a m’eu̯ ešče tun gazdufke, co m’eli m’eňi tego pola, to či še m’eli dobře. Bo m’eli vypu̯aty a s pola se ugazdovali, tagže dobre. Ale my m’eli kupa tego pola a to byu̯o zu̯e.

Informátor 1: A byu̯ tam aj hřbitov za tym, aj ten řbitof ta Olza stargava. To uš tam potym byu̯y břeg’i asy š*, šeźdź nebo ośym metru vysok’i. No, a jeji pradźeda, prapradźeda vyorou̯ sochym s* Jana Nepomuckeho. A tak’i sochy se dycky s*, s*, stavjau̯y na hřbitovje, že, čil’i na k’erchov’e, jak se muv’iu̯o, na k’erchovje anebo na roscesći. No, a na tym… Tagže tum sochym vyorou̯ a postav’iu̯ ju*, se jum do zegrody, tum sochym. No, a samozřejm’e fšycy śedl’ocy choďil’i do gospody, že, jag zrob’il’i s[f]oji, tag do gospody.
Informátor 2: A ešče tak, naproťi kapl’ice m’eškou̯, tagže ta socha stou̯a naproťi kapl’ice.
Informátor 1: Naroďil’, dna*, nazyvou̯ se Georg Gece čil’i česky potym Jiři Jeće. Že, d, byu̯ tə‿eji praďeda. No, a jak cho*, jak choďil z gospody, že, samozřejm’e ňigdy střiźlivy, tak tyn, sy*, syncy takov’i, co by mu vyvjodl’i. Tak mu tyn rynce nebo g, tə*, t[a]dy te sochy dal’i takovy klacek a tym kl*, tym klackem začl’i poćungać. A tag byu̯ začun tyn śv’ynty Jan z Nepomuku [im] začuu̯ groźić. A ešće gdośi prav’iu̯: „Ty přestuň p’ić!“ Že. I tak ch*, honem l’ećou̯ na parem do Lutyňe, že tum sochym přysťehujum. A přesťehoval’i jum ku kaplice. Ta socha tam dośaj*, do dźiśajška je, teš stoji, no, teš to, teš to je jako chraňone, že, tym stavym teš to byu̯o.
Informátor 2: No, je to # restaurovane, protože to je stare, to je [1]…
Informátor 1: Restaurovane. Uš tam byu̯o aśi śedem nebo dźeśinć ruznych…
Informátor 2: No.
Informátor 1: … i l’*, l’akuv na tym, že, jak to byu̯o časem l’akovane. No, a tam to zustau̯o.

Informátor: Pro m’e už je to dost opťižne, protožeh jo před rokym ňechodźiu̯a vubec. M’i odešla chrupafka f kl’oubu. Tam‿mje ňesli na stou̯ku do doktora. Odvezl’i m’e tam. Dostach take ťeške l’eky, Kondrosulf a ine a ty m’e postavil’i na nohy. To je l’ek, k’ery se muśi brać třy m’eśice každy dźyň. A potym ono třy m’eśice vydržeť, un ošetřy to m’isto natolig, že um[ym] chodźić. No, ale po pol’edňim uš se mi špatňe choďi a večer uš pam: „Prohy?“ M[u]m problem zajić‿s kuchyňe sem, j[o]? Ňima to tag jednoduche, ale chodźim. Moja mama dycky prav’iu̯a: „Ňigdy ňezustovej ležeť a sedźeć, muśiš se hybać.“ A to je provda. Gdo přy prvňim zachvatu ňejakym řekňe: „Á, ə,“ to je špatne. Fstaňuť a chodźić a hybać‿se. A m’i, tela luďi m’i teras prav’i: „Bo tyś je tako zdravo! Ty tak choďiš!“ Jo? Ale tu mam dv’e kryky. Ja jih muśim ňegdy brať. Je m’i dobře na kol’e. Ja ešče jedu na kol’e. Al’e, al’e ňeśmim brať tu kryku, m[a]m strach, abyh ju ňestrčyu̯a do kou̯a. Al’e na tym kol’e m’e ňic ňeboli. A našy m’i prav’il’i, že mi to kou̯o zl’ikfidujum. Jach pa: „Tag j[o] vam sl’ikfiduju jedno auto.“ Majum třy. A tag m’i sprav’il’i bedalu na kole, jo? Nó, ja vim, kolik toho možu zajeť. Ja, ja na tym kol’e jedu ku autobusu a to jedu tu s kopečka a ňepotkum ňikoho. To je tu bok[y]m, že? Tam postav’im kou̯o o pu̯ot. Ros tam stou̯o tydźyň. Neňi el’ektrycke, tag ho ňigdo ňeukrot. Jo? No, a jedu třeba do Hu̯učyna, do Peny nebo do toho… Tam se zrovn* nakup’i, je to blisko u autobusoveho nadražy. Tag zas tak přyjedu a naspon, spatky tyn nakup dom do košyčka do toho autobusa a vezu ho dudom, jo? No.

Informátor: Ti šiški, uš fšelijaké ti gulivári plňené, mi tomu řikáme, to sú ti plňené šiški. A takové pjeri, to sú zasej normálňe s takové tij, opravdu pjera, je f tom tvaro, f tem, jsú f tom trnki, povidla. A takové to, to sa opravdu modz vařiu̯o. A potom erteplovú omáčku, to biu̯o raz dva. To normálňe ju, uvaříte brambori s kmínem a potom to enom zatřepete z*, ze smetanú a trochu to dokiselíte. Vite, to je tak strašňe dobrá omáčka. K tomu nemusíte mňed ňic. Vajca sme k tom* jidávali. No, a potom je ten krajanec. To je jagdiš, jagdiš sú fčilkaj ti pagáče, víte, s tím oškvarkové, ae to nebiu̯o pokaždú z oškvarkama. Ale prosťe takové, to je takové, že sa to u̯áme. Je to takové trošku lístkové. A k tomu bi*, biu̯ ten krajanec, k té omáčce.

Informátor: Naša babi, ta mjela ot, ot kačeni aš po, aš, aš po prase a krávu fšecko. A koňe, hlavňe koňe, štiri koňe sme mňeli. Osum kraf sme mňeli. To bilo fšecko tag jako. Ot kuřátka aš po koňa. No.
Explorátor: A co se fšechno pjestovalo?
Informátor: Fšecko. Náš taťka bil, bil dobrí jako hospod*, no, tag oňi to ďeďili vlasňe s otca na sina, to se ďeďilo pořát, tagže on… Viďite, a ja uš, ja uš, ja bih mjela tag jag hoclafski, že? No.
Explorátor: No, tag biste mňela, to bi bilo lepší.
Informátor: To biu̯o un, un. Fšecko pochit ot staříčka. Fšecko biu̯o na polu na, # ot ogurka, ot petrzela po řepu. Fšecko sa pjestovalo. Sušilo sa seno.

Informátor: Já sem‿mňeu̯a takého bratra, Antoňín, Tonda sa menoval, sme mu ríkali, a on utékéu̯ ešče z jedním chu̯apcem k partizánom. A bili f Tatrách. No, a to víte. Já sem ráz šu̯a po to‿návraťí, mi sme mňeli jako izbu, poto* sme mňeli návraťí a tepruv biu̯ chléf. Ná, gdiž biu̯o to návraťí, tag jag biu̯ ten chléf, ale jak sa lézu̯o na húru, tak tam biu̯ tak príčki ten trám. A já sem šu̯a r*, lesi do teho chléva na záchot, no to nebiu̯o prf jak, že, bár de sa choďiu̯o. Tak sen tám šu̯a, a fčil já sém véšu̯a a ten Tonda biu̯ dójití, oňi potom uš biu̯i v húščí. Potom uš sme tam z maminkú jim nosívali jídu̯o. On sa menoval Jaroš Roháčúf, to bili oňi dvá. No, a já vám dojdu po tom návraťí a on ten Tonda biu̯ pres ten trám. Já sem doleťeu̯a dom a ríkám: „Mami, Tonda je tam!“ – „De, prosín ťa, Vjéruško, do ví, de je Tonda. De, d*, desi létá, chuďák.“ A já rikám: „Mami, takí biu̯, takí b*, biu̯ to Tonda, mami, biu̯ to Tonda.“ No, a tak oňi co, povdajú: „Ale nebiu̯, Vjeruško. To ale dibi aj biu̯, to nesmíš réc. To nesmíš réc, dibis to réku̯a, oňi bi ná‿šeckích tí Ňemci postrílali.“

Informátor: Ďefčica, no, ďefčica má teda ti… No, začnem ocpodu, teda má ti čižmi, že, to má ti nasku̯ádané holenki, holenki, má tam kramflíček se zu̯atú, ze zu̯atú potkovičkú. No, potom spodňički. Ešče sa nosí teda takoví, taková, no, ti kasaňice vječinú, ale šest, sedn, tak na drobňe nasku̯ádané a pře‿tím ješťe potom takoví… Poto*, neš abi teda tá sukňa tak pjekňe seďeu̯a teda do boku, tak mi sme ta‿mňeli třeba pás molitanu f*, v látce, f*, f plátňe našité. Tak, abi to tak, a potom, gdiš sa to teda tak nasku̯ádá na sebja teda, tak abi to mňeu̯o teda takoví ten pás pjekňe t*, abi to seďeu̯o. No, tak a, a fčil má teda vrchňí sukňu, # tadi má, teda má, baňe sa temu říká, to sú takové rukáfca molové s pláťením, s pláťením ťelem. U nás teda sa nosí potom takoví krezlíček naskládaní, naskládaní z mašlički z nejakú ozdobú. Fčil máte teda obojek višívaní, jako, a na ti baňe za‿sú teda tacle s krajkú, z bohatú krajkú nejakú, dúle je fjertoch. To má vječinú teda, to je, tak sa to višívá, taková souprava, že, abi to biu̯o teda fšecko nastejno, aj tá krajka stejná. Potom sa dává teda na tú vrchňí sukňu, je pinta, na keré je malovaná mašla. Tadi sa to teda pozapíná takovíma háčkama a negde majú třeba mašlu, tak třeba v Ladnej, tam je zas mašla úplňe, že, ešče tak je do boku teda. No, a na hu̯avje sú roški s, teda s, take s tíma malovaníma mašlama. A vzadu, jak je teda ten, jak sú ti roški, tak abi nebili viďet vu̯asi teda, tak je tam taková kiťička. A ešťe spješ teda, diž ďefčata mívali teda ti d*, dúhé vu̯asi, třea to mňeli zapletené tag do copu, do kolečka, tag bili teda, na tich roškáh bili také jehlice ozdobné s najakíma kuličkama pjekníma. A že sa to zapchu̯o teda tag do teho, do teho drdúlka a že teda tí, ti roški tak pjekňe seďeli.

Explorátor: Tadi toto, to je, to‿e človjek, kterému biste asi ňeco řekla, že, ať se, ať se zvedne a, a de ňeco ďelat.
Informátor: To je asi nejákí ožrau̯í, né?
Explorátor: Anebo je prosťe akorát…
Informátor: Nebo modz unavení že bi biu̯?
Explorátor: A gdiž je ňegdo líní, tak…
Informátor: Nebo hňiu̯í, u nás sa poví hňiu̯í.
Explorátor: Hňiu̯í. A, a gdiš ho, chcete říct: ti hňilá*. Anebo jag vi to řeknete?
Informátor: Ti hňiláku.
Explorátor: Hňilák.
Informátor: Hňiláku stávaj, bih mu reku̯a. Aj, bjež ňeco ďeu̯at, presňe tak.

Informátor: Zabíjački probíhali, to biu̯a taková roďiná su̯avnosť. Tagže zabijački probíhali, ráno sa zešu̯a ta blíská roďina a pichu̯o sa prasa. Teťkaj sa to opa*, popařiu̯o, povjesiu̯o. Ňeáká štamprla sa vipiu̯a a, a kecau̯o sa. A # negdi tá zabijačka trvau̯a aš negdi do jedenásťi hoďin do večera. To teprf sa třeba naďívau̯o, [protože] to biu̯o, to biu̯o… Teťka je tá zabijačka hotová, já neim, za, za štiri hoďini. Diš negdo má to prasa nebo si kúpí prasa a zabije, tag je to hotové za chvilku. Ale to bila taková roďiná s*, sešlost, gde sa to, tá roďina zešu̯a a, a, a vipiu̯o sa neco a, a viku̯ádau̯o sa, tagže tá zabijačka sa protahovau̯a. O jedenásťi hoďináh večer kolikrát sa # naďívali jelita nebo jitrňički. To biu̯o takové na delší dobu. A, a tagže řikám, to bia taková roďiná su̯avnost, nebo to.
Explorátor: A có, jaké fšechni ti produkti s toho vlastňe bili? Mňeli třea ňejaké sp*, jako ňejaké názvi speciálňí?
Informátor: No, to prasa sa spotřebovau̯o uplňe ceu̯é. Tam nezbiu̯o žádní otpat. Tam akorát, co s tíh vňitřnosťí višu̯o ven, to sa vičisťili, jináč sa to šecko, fšecko spotřebovau̯o. Ot, ot, od noch, potom sa ďeu̯ali, ďeu̯au̯a drkoťina s tích, tích kotkú a s tehoto, jitrňički sa ďeu̯ali, jelita sa ďeu̯ali. Blana, ta, ta vňitřňí žau̯udeční, tak s teho sa ďeu̯au̯a, ďeu̯au̯a taková pečenka, do teho sa dávau̯o, dávali jelita a tag rúz*, takové… Ňidz jako specijálňího, že bi to biu̯o neáké, neáké, já nevim, neáké viu̯ožeňe produkti, keré bili špičkové nebo to. Prosťe to prasa sa spracovau̯o uplňe do detajlu fšecko, komplet. Řikám, potom s tích kotkú sa ďeu̯ávali, ďeu̯au̯a tá drkoťina a, a ti jelita a jitrňička a podbradek. Šecko sa spracovau̯o.
Explorátor: Jag dlouho to potom vidrželo při t*, # jag dlouho potom s*?
Informátor: No, tag # uš pozďej b*, bili ti, bili ledňički nebo co. Poton sa to zaúďiu̯o, abi to vidržau̯o delej, tak sa to, aj to maso sa zaúďiu̯o. V uďírnáh nebo v neákích komínoch sa to uďiu̯o. Á, ale to sa moseu̯o potom co najrichlej, třeba ta, ta tlačenka nebo ten, ten podbradek, a to sa co najrichlej spracovau̯o, protoe tə, to prasa, diš sa tá roďina zešu̯a, tak to prasa sa prakticki rozdau̯o. Nó, protoe ten, ten, temu strícovi, temu homacháčkovi, temu sa dau̯o, tetce a tag dál. Tagže to, ta, to prasa sa rozdau̯o. A zasej diš sa za*, diž zabijali oňi, tag zasej dali, dali to, op*, opu̯aťili.

Informátor: My ňemjeli take hračky, tag jak fčyl oňi maju. [1] my ty hušy pasli, tag my na tym kobzole zme se tam pekli, malcuker my robili. Viťe, co je malcuker? To se na m*, sadle, na masle nas* rospuščiu̯ cuker, a jak sme to chťeli mjeť kišeu̯e trochu, tag my tam octu trochu dali. A bou̯ to taky kyšeu̯y bombon. Malcuker my temu prejeli.

Informátor: Do opchodu sme máu̯o choďili. Aňi pro másu̯o, aňi pro mléko, to sme museli fšecko mňed doma a, a sír si stúkat. Tu sme mňeli aj octřeďífku na másu̯o. Enomže to mléko sme moseli nosit, to sem nosívau̯a ja f konvičkách do mlékárni, to vikupovali. A zas sa to pu̯aťiu̯o aj podle tučnosťi. To mňeřali papírkama lakmusovíma takovíma, a tagže sme si nemohli tej smetani moc s teho zebrat, no. Tak ale negdi jó, [gho] dom nebo tag víc. Ale tak… Žiu̯o sa s teho, co nám jako to hospodářstfí dau̯o a, a já na to strašňe ráda spomínám, moc na to spomínám. Aj diš sme do teho pola jezďili. Po fronťe sme dostali takovú #, jak ti koňe oňi pot*, na frontu jich misim nejáké koňe nám vzali, to aňi nevim, ptože to, to mňe bili dva roki, a potom po fronťe, jak tich koňí tadi ostau̯o po tich vojákach, tak třeba # přiďelovali tím sedlákom, gdo potřebovau̯ nejákého koňa, tag ho dostau̯, ale já si misim, že to aj zadarmo, protože to tu mňeu̯o ostat po tich vojákoch. A tak sme dostali takú mau̯ú kobíu̯ku. A ona, ona biu̯a zviku̯á misim enom na nejákého teho mau̯ého Rusa, nebo koho voziu̯a, a jak ju taťka dali do voza a jak sme jeli do pola, gde to biu̯o trochu do kopečka, tadi na Pískovňu, tak ona sa vám pot tím kopcem zastaviu̯a a mi, jak sme bili na tém vozi, ďecka aj ti nádeňíci, co sme třeba, tak sme jich vozívali do pola… Negdo choďíu̯ pješki, negdo na kole, ale na kole moc máu̯o. Vječinú sme sa vozívali na vozi do teho pola, na tem gumáku. A tá kobiu̯ka zastaviu̯a, aš mi sme s teho voza poslézali, tak ona sa rozešu̯a, višu̯a si kopeček a mi sme na kopečku si nasedli. Chápete to, co, jak to biu̯o chitré zvířa?
Explorátor: Bila chitrá.
Informátor: Nó, a to sme moseli, mohli ju šlahad bičem, jak sceli, pobízat, né. Trvau̯a si na sfém. Co bude tahat ťaškí vús z ďeckama, keré mo* majú dobré nohi a možú utekat navrch.

Informátor: Bili f tem sklepje, oňi mňeli ťi Falešňíci takoví dúhí sklep. A biu̯ prázdní. A tam zme mňeli na zemi neaké… Su̯áma tam biu̯a, na tem bili duchni, peřini, tam furt tag v řátku fšecí spávali. A tadi sa choďiu̯o enom, že. Mi zme jag ďecka tříleté u̯ozili po štirech po tíh duchnách, zme dicki to ná*, to biu̯a zábava! A naproťi sa enom přešu̯o do druhého baráku, tam bili Mokrošé a tam sa vařívávau̯o. A tam upékli báleše, napékli a fčil to donésli do teho sklepa nám potom jest. A toš tag zme f tem sklepje také moseli bit, to biu̯o hrozné. A u Upr*, v Uprkovéj zahraďe, tam bili Rumúňi, bombose nám dávali.

Informátor: A co sme jedli? Lebo to… Mi sme mňeli plní dvúr nečeho. Králíci bili, s*, kuřata bili, slépki bili, husi bili, kačeni, tagže mi sme fšecko… A prasata sa zabíjali, aj dv*, aj dva, dvje prasata ročňe a… A toš tak.
Explorátor: Co se fšechno ďelalo s toho prasete na zabijačce?
Informátor: Fšecko. Normálňe sa, maso sa zavařovau̯o, né jak fčil do mrazňički. Do sklének. Nekeré, nekeré ti určité, to maso, určité maso sa norma*, aspoň si to pamatuju tak trochu. Normálňe sme ho aj pékli a potom to pečené sme dávali do sklénki. A to biu̯a taková potom richlofka. Viklopíš to ze sklénki, ohřeješ, uďeláš to arteplú, bramboru a máš objet. No, a, a zadruhé, zas‿sme jako pékli, to sme dávali sirové, sirové. Zaléli vodú, vodú a potom, gdiš sme to vitahli s tej sklénki, so moselo dvakrát vařit na stofce, dvakrat. A ta šťáva, s toho sa ďeu̯á poléfka potom. Tagže biu̯o aj maso v omáčce, ďeu̯ali sa fšelijaké omáčki. Já si to nepamatuju. Tož biu̯a sem ďecko, no. A aš fčil viďím, co sa s*, co, co, co vaříme fčil a… To, to bili húpé, paprikové, rajské a co ešče? No, fšelijaké, no. A toš tak.

Informátor: Jak je vjetrák, vjetrní mlín, tak vedle, tam, co sú Bojišča, tak tám sme aji hrabávali a pro drušstvo uš potem sme to ďeu̯ali. Na, dostali sme pár korun. Doká‿sme bili v našém drušstvje f Kužeu̯ovje, tak sme neviďeu̯ávali ňic dohromadi. A potom sme sa spójili z Hrubú Vrpkú, tak uš potim to biu̯o lepší. Tá Vrpka to jaksi lepší tam pu̯aťiu̯a. Tak sme mjeli vjecej, ale biu̯o to takové ťešké dosť. Já sem ovdovjeu̯a, biu̯o mňe triced osum rokú, mjeu̯a sem trech chu̯apcú, no, a tak sem teho mjeu̯a dosť, abich jich teda, aj na studiju abi šli.

Informátor: Taťíneg bíu̯ zavřítí, mňeu̯, uďeu̯au̯ politickú chibu. Převédéu̯ kamaráda přez hraňice, protože on biu̯ hajní, taťínek, a ón to pole si fšecko tam jako u té, f tem Lánžhoťe, ón to znau̯. No, a toto biu̯ kamarát otáto z Ladné, neakí pan Střelskí, a ňemu hroziu̯ š*, jako obješeňí štrankem. A tak došeu̯ jedného krás*, jednu krásnú noc k nám na tu hájenku f tem Lanžoťe, zaklepau̯ a ten taťíneg ho pusťíu̯. Ale on nevjeďeu̯, có teda po ňem bude žádat. No, aš teda řekeu̯, co chce, tak taťínek mu řekeu̯, že to nepadá v úvahu. Že negdo ho uviďí a zraďí. A Lanžhot, to přeca bili hraňice a sú hraňice Slovensko a, a Česko, a tag že jako bi nešeu̯, že bi šeu̯ do kriminálu. Jako že dibi ho negdo tam zhlédeu̯, protože on biu̯ hajní a mňeu̯ pot sebú hromadu lesňaček, jako žen, keří ďelali ve š*, ďeu̯ali ve školce. A rúbačú skrátka a tích lesitích, lesňíh ďelňíkú skrátka mjeu̯ tam pot sebú. No, tagže jedneho krásného, jednu krásnú noc ten dotiční, ten pan Střelskí, on pocházau̯ otáto. Mjeu̯ pjed ďeťí nebo štiři a páté na cesťe. A on sa dau̯ na velikú politiku a utékéu̯ a skovávau̯ sa aš negde f Karlovíh Varech. A s tich Karlovích Var, diš sa zisťiu̯o, že mu hrozí štranek, tak on sa dau̯ cestovad vlakem, biu̯ maskovaním, biu̯ maskovaní vjencem pohřebňím, co sú jako ná, na pohřbi. Dau̯ si ho na hu̯avu, abi ho nebiu̯o viďe*, poznat tak jako. A tak cestovau̯ aš negde s tich Čech až do teho Lánžota. A on taťínka velice dobře znau̯, mám dojem, že bili stejní ročňík, že spolem choďili aji f kroji. A on si teho taťínka našéu̯, že bíváme f tém Lánžhoťe, že má možnozď ho přes ti hraňice převést. Přez Moravu. No, pře*, také sa tak stau̯o, došeu̯ za krásného dňa nebo aji v noci aji dvakrád místem. A taťínek to nechceu̯ uďeu̯au̯, že, uďeu̯at. Řekeu̯ mu: „Prokope, negdo mňa uviďí, zraďí a mňa zavřú. Já mám dvje malé ďeťi.“ Ešče sem mjeu̯a sestru, mám teda, tá biu̯a o tři roki stárší. A že: „Oňi náz zavřú a náz visťehujú s té hájenki v Lánžhoťe.“ To je napřímo kostela, esli to tam znáte. Tagže náz visťehujú, a že: „Kam já pújdu? Já nemám postavené.“ To biu̯o teprf, co bili sme malé. No, ale tak on si nedau̯, no, toš ten taťka, pravda, taťinek to teda uďeu̯au̯, řekeu̯ mu, co a jak. Enem sa op*… To biu̯o taki jag zákon schválnosťi, že ho tám zahlédéu̯ neakí lesňí ďelňík. A přitem on tam mňeu̯ milenku a on biu̯ skovaní za metrama, jak sú… Víte, co sú metri dřeva? Ti hraňice. Nasku̯ádané ti polena metrové. A oňi bili skovaňí za tú, za tíma metrama, tám skrátka mňeli klit, mňeli pokoj, coš nečekali, že ten, ten taťka sa tam objeví. A nebo zas oňi ne*, neče*, nebo taťineg zas nečekau̯ zas, že on jich tam jako načapá. No, stau̯o sa tak. A oňi ho zraďili, teho taťínka. A oňi ešče f ten deň, f tu noc, to sa stau̯o ve dňe, a ešče v noci o pulnoci pro ňeho došli jako s kriminálki. V tom Lánžhoťe s té hájenki a ešče f tú nodz ho zebrali do Břecu̯avi tadi do teho kreminálu. No, hroziu̯o mu devjet rokú, jelikoš mňeu̯ on dobrí, dobrú povjesť, protože ďeu̯au̯ hajného f tem Lánžhoťe. A on biu̯ strašňe, mňeu̯ rát luďí a on k tím ďi*, no, nech do došeu̯, gdo došéu̯ a potřebováu̯ dřevo, tak on jim necháu̯ naďeu̯at teho dřeva. A tak mi sme f tém Lánžhoťe bili strašňe oblíbeňí jako roďina. Maminka, no, a taťinek. Mňe biu̯o, já su třiaštiricítka, sestra štiricítka, no, to biu̯o f tem padesá*, třiaštiricítka, [t]o biu̯o v kerém tém roku? No, už, uš to fčil po*, mám po*, popletené. No, skrátka bili sme malé ešče, no.

Informátor: Gdiš sme choďi*, gdiš sem choďiu̯a do pola, tak f poli okopávat a ešťe nasaďit erteple, potom kopat erteple. A dicki že: Bjež do prostřetku, tám to neňi také husté! Na kraji i to biu̯o huščí ti p*, tá brázda, protože to uš ostávali erteple. A diš aj erteple nebili, tak sa nakrajovali. Né, fčil mosí bit každí rok nové semeno. Indá bili jobeškí, im*, i*, e*, ti rúže*, rúženi, to biu̯o z Brockého, sa vozi. A fčíl, no tak nevaďí, tak tá… [Chu] do pola, potom kaď bili žňa, no ešče okopávad do pola. Nó, tak sén velice… Biu̯o mi hórko, né, kacabaju visléku̯a a enon tak sa jako teda… Jéjdanenki, já sen biu̯a tak spálená, to biu̯o hrozné! A stařenka že: „Posledňí hosp*, je hospodář, hospodiňa, kerá si neunese as*, svoju vlnu.“ No, tak biu̯a sen spálená, no, nedau̯o sa ňidz ďeu̯at. A diž bili žňa, tak kou̯em brázdi to sa mosiu̯a každé stébéu̯ko zvihnút. To neňí jak fčíl, že jede kombajn, fšecko zežere, ale to b*. No, a debi tam mohu̯a ostát jako neaké, nejaká su̯ámka lebo neco, to sa fšecko moseu̯o pozbírat pro slépki. No, a… A diš érteple, tak tadi ešťe sa moseu̯a na brázdách, ešče sa moseu̯a saďit fazula. A kto mjeu̯ také třeba zelé lebo neco, ale mi sme to jagžif nemjeli. Tak mi sme enom fazule, to sa fšecko pro*, jé, t*, to biu̯o neco hrozné. Nemisite si, že biu̯i dvoukou̯ki! To bíu̯ tragač. Na tragač sa to moseu̯o fšecko dat, trávňicú přikrít, abi to nepopadau̯o.

Informátor 1: To je stará stodou̯a.
Informátor 2: Mm, hm, správňe.
Explorátor: Neříkalo se tomu i mu̯atevňa?
Informátor 1: Tož bili to mu̯atevňi, tam f tích stodou̯ách to sa mu̯áťiu̯o. Tam sa postaviu̯a, navoziu̯o obilé, postaviu̯a mu̯aťička a ve stodole to sa mu̯áťiu̯o, no. Tag jag gdo, tag negdi to biu̯a mu̯atevňa. Ve Vrpkách to bili mu̯atevňi, v Lipovje bili stodou̯i.
Informátor 3: Toš tadi sa mu̯áťí, že?
Informátor 1: Cepama, cepama, režná su̯áma, to biu̯o na obrísu̯a. To potom sa enom vitrepau̯o, nechau̯a sa tá dúhá su̯áma a ti ku̯áski sa svázali a do teho sa potom vázau̯o obilé.

Informátor: To gdisi mi sme také v učeňú bili a tak sme múvili normálňe a ti ďefčata si to, sa to chťeli naučit. Ae to je zajímavé, že ano, negde sa ríká l, a negde u̯. A oňi zas fšade ríkali u̯ a nemohli si to zapamatovat.
Explorátor: To znám modz dobře.
Informátor: No, ano, protože to je, to je jako fakt, že negde reknete l, a negde u̯.
Explorátor: No, já bich třeba řekl ten čmeu̯ák, že.
Informátor: No, no, čmelák, to ňigdo nerekne, čmeu̯ák.
Explorátor: Ale zase bich ňigdi neřekl u̯epačka, mňe to nejde přes pusu.
Informátor: U̯epačka, u̯, u̯epačka. A U̯účané sú Účané, no, „su z Uki“ sa ríká.
Explorátor: Jaktože je třeba legátka, ale u̯epačka? Že to neňí u̯egátka.
Informátor: Nó, nevim.
Explorátor: Ale vi bis*…
Informátor: Ale aj možná uš potom, uš sa aj jako lepačka po*, používau̯o, uš jako ti mu̯ačí, ti mu̯ačí, no.

Informátor: No, tak vječinú zelé sa variu̯o, erteple, a co já vím. Česnečka, to sa ďeu̯ávau̯a, a pjeri, kúski. No, a co sme ešče ďeu̯ávali? Já vám nevím, spješej sa, omáčka sa ďeu̯ávau̯a erteplová a… Toš diž honem sa doléťeu̯o s prá*, s pola, a tag uďeu̯au̯a sa trebar enom zasmažená poléfka. Rostrepau̯o sa tam vajco a lebo sa na, na to uďeu̯*, aj enom chleba nakrájau̯. A ta sa, to sa pojedu̯o a biu̯o.

Informátor: Biu̯ převrat, [š]e, tak donésli taťkovi přihlášku do strani. Tag oňi ju rostrhli, á gdiž došli na druhí deň do práce, tag jim řekli, že teda sú propušťeňi. Tagže šli ďeu̯ad g lopaťe, tehdi sa stavjau̯a hodonská elektrárna, a bili jako zamňestnaní jako ďelňík. No, a taťinek chceli, abi s náz ze fšeckíh neco biu̯o, abi sme mňeli neákú škou̯u. Tak teho bratra jakš takš, on teda vistudovau̯ hodonskú prúmislofku stavebňí, řikám, o tři roki starší. A potom diš já sem si, tehdi sa jako, biu̯o poviníh osum třít, a řeďitel náš řeku̯, že gdo chce jid na středňi školu studovaď, že ať si dojde příšťí den pro přihlášku, ale mosí si donést potfrzeňí s obecňího úřadu a z jé zé dé, že nemajú námitki. Tak sem to doma taťkovi řeku̯a, taťka hneť šli, potfrzeňí dostali, nebo to bili zrovna přeceda, tehdi biu̯ národňí víbor, že jo, jejich spolužák, druhí jé zé dé, tak taťka řekli: „Napiš to, Vašku.“ Napsau̯. Já sem donésu̯a to řeďitelovi, on zostau̯ jag opaření a řikau̯: „Já ťi to ešťe dnez nedám, dojďi až zajtra.“ Tak sem došu̯a zajtra a on mňe, mňe ten řeďitel mňe řeku̯, menovau̯ sa [Chap]: „Ti musíž jít pracovat do zemňeďelstfi. Ti nejsi propušťená, jeďiňe do z*, do jé zé dé.“ Ale teho bratra taťka, oňi že bili sami vistudovaňí, tag oňi mňeli fšadi ješťe známích tech řeďitelú, tag jeho jaksi teda dostali tam. No, a tak… A tehdi zrovna řekli, že gdo sa ňigde nedostane, že može jid‿dobrovolňe do deváté třídi. Tag já sem šu̯a teda do deváté třídi. V deváté tříďe sa to opakovau̯o. Ne, skrátka já nesmím jít studovat. Se samíma jedňičkama! Tak sem nastúpiu̯a rovnú do jé zé dé, patnásťileté ďecko.

Informátor: No, ale fšycy my byli už m’ichňuňi, a jag my m’eli gu̯ut, to v leće byu̯o strašňe fajňe, bo my chodźili na borufk’i do lasa. To num dali tak’i k’ible z mermulady, my smy zašli na Zokameň, tam num pa*, [ja]k śe nazyvou̯ ten stařyk, kon*, Michalik pov’edźeu̯: „Ot tego bučka po tego bučka se možeće zbyradź borufk’i.“ My se nazbyrali. Dali naz ňepuščiu̯, bo to zaź m’ou̯ dlo sfoji*, dlo inšyh ludźi. A my mu śe, ňim’eli my moc p’iňyndzy, ale my śe cau̯o partyja dźecek su̯ožyu̯a na cygaretle za korune šejśdźeśunt. A my mu to dali a un nas puśćiu̯ nazbyrac‿se borufk’i. A tak přiňeśli my do dumu tak’i k’ibel, tak to tata zaňuz do Třynca tak’im tym lepšym panočkum, uňi num dali po šejś korun za k’ilo a my byli ščenśliv’i, že mumy jakumśi sfojum korune. Ale to śe ňeśm’au̯o utraćić. To byu̯o [čovym]. A do škou̯y jag my chodźili, to num davau̯a mama třyced haliřy na rožek. A to num śe chćau̯o jakygośi bombona, tag my se kup’ili, tak to byu̯ tu tak’i jeden sklepňikoř, co m’eu̯ fšecko. M’ou̯ rošk’i, munke… Aj meble spředovou̯. Ješče jak śe tata do novej chau̯upy dostou̯, jako my se, bo se postav’ili, tak se kup’iu̯ # tež jakyśi ty meble do tego i, aby m’eu̯ kaj spać, nofše. Tag mu to teš ten kajfuř zegnou̯. A un v’edźeu̯, jag my přyšli do tej škou̯y, [b]o u̯ot tego Odlećau̯a, že my dostali třyced haliřy. Dźiśo dźecka majum kapesne, a ňevožum se tego, ňo. To my se kup’ili kunsek čornego p’erňika a ješče kočyčy, kočyčy mydu̯o śe to nazyvau̯o tak’i, kun*, puu̯ kostečk’i, a břuchy byu̯y pylne i byli my najezuňi, no.

Explorátor: A mohl biste mi popsat, které rúzné práce s*, na tom vinohradu se f prúbjehu roku prováďejí?
Informátor: Tch*, ježišmarja. Začnete střiháňím. Potom to musíte uvázat, ti révi. Fšil to musíte oborat. Trávu. Okopat. Poto* začne to rašit, tak musíte uďelat podlom nebo přelom, ano. Čisťíte kminki. No, a každá ta hu̯ava, kerá vám viroste, milijón takovich parchantú, tich. Tak to s*, mosíte vičisťit, že. No, a potom začne stříkáňí. Stříkáte vinohrat, [né], postřikama. Á potom ďeláte víplefku. To znamena, jak máte révi a lisťi, tak mezitím roste takové víhonki. Tak to musíte take. Teťka zastrkujete, užínáte. A zaséj kopete, zas‿stříkáte a furd‿dokola. No. A potom je vinobraňí. A nedaj bože zjara diž vám dojde mrás a fšecko vám to znehodnoťí. To uš sa take stau̯o kolikrát.

Informátor: Na, na objed ve fšedňí deň biu̯a třeba podmásu̯ová poléfka. Protože sa doma stlúkau̯o máslo, tagže diš přišu̯a mamka s pole, tagže žádní ž* dlúhí vivařováňí nebiu̯o. Biu̯o třeba polífka a zemňáki k temu, jo? Podmáslová polífka, zemňáki nebo, nebo bramboroví placki, zemňákové placki. No, takoví prosťe, prosťe to nejjednoduši, no. Co biu̯o doma. Necho*, nechoďili sa furt, nechoďili sa furt nakupovad do opchodu, vubec skoro. Chleba sa peg doma. Já diš sem šu̯a potəm… Napřeť sme pekli doma, mamka péku̯a chleba doma. A potem aš sem biu̯a vječi a choďiu̯a sem do škou̯i, tak sem na tragači vezu̯a štiři su̯amňánki. To biu̯o to, co sa tam to ťesto dau̯o, jo. A to bəu̯o poznačení formičkú nejakú ze zázvorkú nebo co. Každí mjeu̯ neakú formičku. A to sem vézu̯a do pekárňe, kerá ešče dneskig egzistuje a peče sa tam. Za, ta už je sto let. No, tagže paňí pe*, pekařka, paňi Zdařelova dicki řeku̯a: „Aš pujdež, ďefča, ze škou̯i, tag uš to bude.“ Tag aš sem šu̯a ze škou̯i, tag zaz mi pomohu̯a nau̯ožit ti štiři pecni na, na tragadž a z*, zas, zas sem vézu̯a ten chleba dom.

Informátor: A mi staří furt spolem mu̯uvíme.
Explorátor: Jo.
Informátor: Já idu do S*, do Strážňice do opchodu a tito sa ňe tadi šeci smňejú. Mjeli tam laciní, lacinú zmrzlinu ruskú minulí tídeň. Já sen si ju kúpiu̯a za sedn korun, múvim po našem, a sedla sen si na lafku, tadi seďeli dvá chu̯apé. Ten jeden potom odešéu̯, tak múvím, a ten druhí tam ostau̯, já povidám: „A otkať ste?“ A on mňe říká: „Z Hroznové Lhoti.“ Já povdám: „Jé, tam já znám liďí!“ Začau̯a sem tadi menovat tích chu̯apú. A nakonec s*, sem zisťila, že to, jak #, múj švagr je jeho tchán, ne tchán, svata.
Explorátor: Tak to je ale…
Informátor: No, a, a jeho, a jeho sin a, a jeho sin stavjau̯ u ňeho v humňe. A mi: „Jéžišmarjá, je toto možné? Nakonec ešťe budem do roďini.“ Tak sa majú l[i]dé múvit, a né viku̯ádá do ulice. Já idu, povidám, co to ten chu̯ap ňe říká? On múví do teho telefónu.
Explorátor: No. Nebo má sluchátka, to aňi nejde viďet. Misite si, že mluvi sám s* na sebe.
Informátor: Áno. D*, disi nosiu̯a jakási ba*, ďefčisko počtu, já jí viku̯ádám a povidám, sakra, co ňe neotpovidá táto čarodeňica? A, a ona mjeu̯a sluchátka na ušách a poslúchau̯a muziku. A jak sen do ňi žduhu̯a, poám: „Hérgot, toto, odďelajte to s tích uší!“ Mi sme jinšímu životu viklí jag vi. Mi sme bili zviknuťí, ďecka, sedávali sme jak, na tej u̯afce, na ulici súsedé, súsed biu̯ sútce z lidu, ten nám naviku̯ádau̯ bárjaké životňí tito a já si to furt pamatuju.

Informátor: F Suché U̯ozi viku̯ádáme toto. V Bistřici kúseg od nás sa vikládá zaz jinag, v Ňivňici sa vikládá zaz jinak, f Koritné sa taki… To nářečí je pomňeňené hodňe.
Explorátor: A víte třeba…
Informátor: Bánof třeba, v Bánovje už ne, tám už, tam # je podobné našemu, ale tam uš tak spíš, ťihli spíš k tej, k to*, k tomu, jag bich řekla, v naš*, jako češťiňe. Ale spíš, jako vím, třeba starší ludé, co bili, tag vik*, viku̯ádali tag jak třeba tadi. Alé povidám, f Koritnéj, tam… Já nevim, co, misim řo, ro použivalo hodňe. V Ňivňici. Ale tož vim, že to nářeči je jiné. No, na Stráňí.
Explorátor: A bili třeba…
Informátor: Tam už je takové trochu aj ze slovenčinú pomíchané. V Bistrici, tam ta*, tam zase enom ro řikajú, Bistrica. Také to ro tam hodňe [povia*], to je, to je trošku nářečí jiné, ano.

Informátor: A krove jag my mjeli, tak tó dyck’i mamka dojiu̯a. No, ale ros se stau̯o, že mamka oňimocňau̯a, dostau̯a se do šp’itola. I co teras? Tak šeu̯ tata dojić. Márja! Krova, ta yny gu̯ovum tag zrob’iu̯a dva razy. Tag dva razy poćungu̯a, tata śednuu̯ pod ňum, začnuu̯ dojidź. Jag‿go šlehu̯a, tak skunčiu̯ pod gnojovym ok’ink’im. Prav’i: „Tak, a co teras?“ No, tuš. Že zundźe po, p, starke, aš přidźe podojić. A potym praj: „Je, ale jo mum napat!“ Tag vžun a moja mamka, jak šu̯a dojić, tak dycky mjau̯a šatke na gu̯ove a takovum‿mantule se tymu muv’iu̯o, takovy plašč. Tak tata se vymodźiu̯. Oblik se tu mantule, šatke na gu̯ove. My jag‿go vidźeli, my se tak śmjoli. Ale tak śmjoli, že to byu̯o cośi strašnego! No, ale šeu̯. I přišeu̯ za chfile, taky ščenślivy. Pravi: „Dźecka, dźivejće se! Bydymy mjed na vječeře mlyko!“ Jak se dou̯ tum šatke na gu̯ove a tum‿mantule, una podle čuchu poznau̯a, že to je isto mama, i dau̯a se mu podojić. No, ale jag my uš potym byli vjenkši, tag dojili aj my. Jako dźeuchy, že? No, to v’iće, to pyrši dojeňi, to byu̯o strašne. Mlyko byu̯o fšinďi, ale v grotku tego byu̯o tag yny na dňe.

Explorátor: A prase ste mňeli taki?
Informátor: M’eli. To śe zab’ijało každym rokem, byu̯y zab’ijačky prakčy*, praktyčňe f každym dum’e.
Explorátor: A jak ta zabijačka probihala?
Informátor: No, był tak’i masoř k, f # dźedźiňe i juš śe to do přotku pytau̯o, aby mjou̯ term’in na to volny. Rano pšychodźiu̯ kole pjuntej, to uš muśeła voda vreć f tak’im v’el’k’im, ňejv’enkšym garcu, ktery byu̯ f chau̯up’e, štyrycećilitrovym, alebo p’indeśinćilitrovym. No, i zab’ijau̯o śe. Střylau̯o śe tego prośoka. M’ou̯ flinte na to. Střylou̯ i ćungu̯o śe go do vařkuchňe alebo kaj to byu̯o i. Trok’i, to byu̯y tak’i, ta*, tak’i v’el’k’i dřevjanne, vydu̯ubane, tak’i i tego prośoka śe fćungau̯o na to. Polyvało śe to tum vžuncum vodum. I čyśćiu̯o śe go s tych škućin. Co m’ou̯ na śeb’e, to m’el’i tak’i, ňev’im, jak śe to nazyvau̯o, tak’i popro*. [S] tu jeźdźil’i po to tym prośokov’i, aby to źdźeu̯al’i, ty škućiny z ňego. Jag byu̯ čysty, tak, tak śe to opu̯ukovau̯o zaz ješče. I tak to byu̯a zab’ijačka.
Explorátor: A s toho se muselo i ňeco odevzdávat, s té zabijački?
Informátor: S tego śe odevzdovau̯a ta skura. Skura, bo to byu̯o na vyrobe butuf. Na zab’ijačky muśau̯o być pozvolyňi z narodňigo vyboru. [To] byu̯ tak’i glejd vyp’isany, tak to muśau̯o być. A te*, ftedy, jak to m’el’i, ten glejt, to znači, že to muśel’i oddać. A f*, i spočuntku, ale to jo už ňezažyu̯a, že i sadu̯a muśel’i, ňev’im, v’ela oddovac‿s tego prośoka, ale ta skura, to ešče du̯ugo, to ešče pam’yntum i jo. No, a jedyn je na čorno, bo to sem tam tež l’udźje potym načorno uchoval’i to prośe, tag jak to načorno zab’ijal’i, tak to… To muśau̯o być poćichu zrob’ene, no, ale, ale takto s tego ňetřeba byu̯o ňic oddovać. I tak śe stovau̯o

Informátor: Fazulňica sa uvařiu̯a, poléfka fazulová. A takové teda, upékli sa takové, jag bih řeku̯a, j* nevim, takové mau̯é buchťički. A posipau̯o sa to makem, tima, tima trnkama, tima povidlama to biu̯o naplňené. A takové običajné. A neaké t*, spíš sa aňi ti, ovoce sa sušiu̯o aj, tak takové usušené trnki bili, švestki teda, trnki. A japka třeba. To sa nasušiu̯o a potom sa to tak uvařiu̯o, uvařiu̯o a to biu̯o tak vlasňe jak kompot. Já nevim, aspoň mi sme to tak, no, tak poskrovnu. To nebiu̯o tak jak neskáj.

Explorátor: No, a, a nepoďivovali se tam nat ťím, jak mluvíte?
Informátor: Jasňe, oňi misleli, že su ze Slovénska. Oňi misli, že su ze Slovénska. To, to zisťili aš já nevim za jakú dobu, že: „Šak ti si Slovénka.“ – „No, nejsu Slovénka.“ A bili tam aj od Maďárska, tagže, ze Štúrova, no, tak, tak to šecko zas po maďárski. Ti nerozumňeli aňi česki, aňi morafski, ňijak, takí galimatijáš. No, ale potóm sme sa… Ale, ale fšeckím sa to, jako to naše nářečí lúbí, ňigdo sa temu jako nesmňeje. A jednú ešče sme, sem vihráu̯a nejakú souťeš, nejakú… Já mám štiri ďecka. Najstárší kluk a tři ďefčata a to sú fšecko lidoví spjeváci, dá sa řéct. Tó jako f krojách fšecí choďili, fšecí štiřé. A, a tak spívali. Esi, esi slavnosťi ve Tvrdoňicích, esi souťeže, Malovaní tulipán Šebetofskéj… A toš pro ňih biu̯o už hrozné negdi druhé místo, jinádž oňi bili pořát‿to. A to už vnučka spívá a, a pravnuk uš spívá, tagže tadi přes ten folklól to… No, a tak to sme bili poto*, jo, to smé zamlúviu̯a. Tak to sme # vihráli souťeš, lebo já nejakú, to ňe taťka napsau̯ o tích našich ďefčatoch, jak spívajú. A tak náz vibrali a bili s*, třiced náz jeu̯o na Kanárské ostrovi. Negdo takú povítku, negdo takovú, tagže to přes Fišera. A tak sme bili na Kanárskích ostrovech. A tám sme bili na pokoji z ďefčatama take s Čech, no ale oňi bili unesené tim našim nářečím. Do, do fčilku si píšeme, a to uš je, je dvacet rokú, víc jag dvacet. Šestadvacet rokú uš, co sme bili na tích Kanárech. No, a tak ti naše ďecka, já mám desed vnoučat a dvoch pravnukú, tagže jich máme.

Informátor: Stúkau̯o sa, jako sedu̯é mléko, jako biu̯ ten putr s teho a biu̯o podmáslé. A to sa piu̯o lebo sa dávau̯o prasátku, abi mňeu̯o dobré sádu̯o.
Explorátor: To se tak vikrmovalo i?
Informátor: Tak sa vik*… Já gdiš sem si chťeu̯a vichovat prasa, tak sem si kúpiu̯a aj kozu, abih mňeu̯a mléko, abi to prasa mňeu̯o… Dicki do teho žrádu̯a dostau̯o mléko, abi to sádu̯o biu̯o kvalitňí. Ale s tej trávi a s teho, to bi nebiu̯o žádná, to bi biu̯o takové, to bi nebilo dobré. To moseu̯o bid aj kvalitňí, no.

Informátor: Á dicki sa chistá # dřevo na zimu hnet po zimňe. Jak sá to, tož já uš sem si navodziu̯ dřevo takové fšelijaké. A [chcu], uďeu̯ám pořádeg na mu̯atevňi, fšecko chcu s* popálid, dokuď ešče možu. Protože mu̯aďí nemajú čaz a ti rači otočá kolečkem než bi… Já mám krbové kamna, a tož já tam topím. Já mám rát‿tepu̯o. Zajedno su ot teho nebo prosťe ceu̯í život sem vimetau̯ komíni, a tož vím, jak to… A tož zme řezali dřevo. Z mamú. Á už zme doďeu̯ávali, končili. Povidám: „Mamo, podaj ti dvje deski, ať je tu trochu pořádek.“ A to. A oni bili stučené do sebe. Já sem jich #, otkrojiu̯ sem, odřezau̯ sem kraj z hřebíkama. A oňi bili staré, práchňivé, a tož tá jedna biu̯a… Jak sem ju # posunovau̯, sem ju nazvihu̯, tá ščípa ňe brnku̯a o církulu. Mňe to stahu̯o ruku a to vžžž. Ale ňic, sú prstí. No, [ae] sem to dau̯ do vrchu, mama biu̯a, tá biu̯a, né, horši na tem jag já. Co? Tá diš to viďeu̯a, c, c, c… Enomže já, diš sa řeže dřevo, zaprášeňí sem, sem mňeu̯ už aji čepicu. Fšecko moseu̯ sem strhad ze sebe. Mňeu̯ sem gumáki, abi mňe tam pilini neleťeli, tož jéžižmarja. A ňídz, # zavou̯au̯a kamarádovi, ten mňe zavézu̯ do Veselé a… Tož mňe to pozešívali a… A toš tak s tím choďím.